Tak jsme se přehoupli do dalšího roku a počasí venku si řeklo, že konečně bude leden. Takže jsme si sbalili své klouzací saky paky a vyrazili nedaleko na zasněžený svah. Ráno jsme se sešli na Hlavním nádraží a předali vybavení doprovodnému vozidlu. Cesta vlakem byla o pár minut delší než autem, takže doprovodné vozidlo už stálo na zastávce když jsme vystupovali. Ještě nás čekal kus pěšky ne svahu, ale Martina lítala autem jak kyvadlo v pendlovkách a za chvilku jsme byli všichni na Šibeničáku. Do otevření zbýval ještě nějaký čas, ale stejně jsme se pomalu začali obouvat a připravovat na lyžování a snowboardování.

Nakoupili jsme si permanentky a vjeli do pomalu rostoucí fronty. Kopeček je to malý a mírný, ale na oprášení výbavy a schopností bohatě stačí. K polednímu se začal kopec plnit tak, že i místní tvrdili, že nic takového v životě neviděli. A v přilehlém srubu-restauraci už po půl hodině od otevření pozastavovali objednávky, aby vůbec stíhali obsluhovat.

My jsme měli jídlo od maminek. Dokonce byla vyhlášena soutěž o nejlepší obídek, kterou vyhrála Berta s Tomášem. Tomáš měl chleba s hořčicí a lovečákem a Berta kuřecí miniřízečky. Po obědě jsme se vrátili na kopec a pokračovali v ježdění.

Bertu jsme mezitím přejmenovali na Válečka, protože pokaždé, když jsme čekali ve frontě, si někam lehla celou dobu se válela. S postupem času začalo lidí ubývat stejně jako světla. Počkali jsme si až téměř do konce, protože neylo kam spěchat. Vlak nám jel až v půl šesté. Martina nás zase hodila na vlak a pak jako doprovodné vozidlo nabrala vybavení a frčela na Prahu.

Po šesté jsme se rozešli tam, kde jsme se ráno sešli. Tak zase příště na kopci.

◄123►