Kronika 26.7.2011
(ať je vidět, že nepíšu sám)
Za brzkých ranních hodin, kdy se ještě nízká říční mlha tetelila nad kempištěm, vyloupla se v tábořišti podivná postava. Byl to první vstávající loupežník pověřený přípravou chutné ranní krmě, známý mezi loupežnickou cháskou jako Pepa, nebo též Op. Ve chvilce rozdělal oheň, postavil na něj vodu v kotlíku a čekal než se začne vařit. Měl to věru tuze těžké, protože utrpěl v minulých dnech sečné zranění do palce levé ruky a nemohl ji tudíž pořádně používat. Naštěstí pro Pepu má obě ruce levé, takže vlastně nezáleží na tom,kam se sekerou sekne.
Ve chvíli kdy byla slepičí polévka s nudlemi téměř hotová, vstávali už všichni ostatní. Podávala se za tepla s poctivým krajícem chleba a všechny vydatně zasytila a posilnila je tak z rána na perný den. Čekala nás totiž poslední štreka. Každý lapka, bandita, lesní desperádo či zbojník ví, že na jednom místě se nedá loupit pořád, a tak byl čas se zase vydat dál. Jako správně sehraná banda jsme bleskově zabalili erár, navzájem si pomohli s balením stanů a lodních vaků a během chvíle už jsme nasedali do našich kocábek.
Značně zatíženi jsme dali sbohem Štěkni a vyrazili směr Putim. Měli jsem každý v bárce minimálně o loďák a kus eráru víc, než obvykle a Tonda s Pepou vezli dokonce i porcelán-Johanku Blažkovou –Houskovou :-D. Plavba byla vskutku dobrodružná, né ani tak dlouhá, jako spíš plná jezů a občas i zrádných peřejí.
Na jednom z pěti splavů, které jsme skoro všechny přetahovali, jsme se rozhodli ukonejšit naše kručící žaludky, prahnoucí po poledním gáblíku. V tom okamžiku přišla vhod lahodná pomazánka a tři pecny chleba. Lehce roztíratelnou, na jazyku rozpadající se a chuťové pohárky laskající nedusivý krém připravil již při dopoledním balení loupežník Toník. I umíněné sluníčko, které se posledních pár dní schovávalo za mraky se uráčilo na nás chvíli usmát, a tak došlo i na cachtačku na jezu, ze které pak vznikl překrásný hromadný snímek. Pokud někoho zajímá ona zmíněná pomazánka, je pojmenovaná po hlavním městě Uherské říše a je typická svou paprikovou příchutí.
Nutno ještě zmínit historku se zlým psem, který střežil občerstvení na druhé straně jezu a které ve skutečnosti ani moc občerstvením nebylo, protože paní majitelka byla celou dobu pryč, tak nám posloužilo alespoň jako provizorní pisoár. Ďábelský černý ořech s bílou náprsenkou byl tak zbídačen a zubožen, že některé z nás nechtěl pustit zpátky k lodím na druhý břeh, pokud mu nedají něco k snědku. Tu se odvážný Tomáš, před mnohými lety křtěný Neptunem na Zikmunda zřekl půlky svého krajíce, aby tak zachránil zbylou skupinu.
Zbytek cesty proběhl jako po másle, dokonce se ani nikdo necvaknul, i když tomu někteří neměli mnohdá daleko. Dorazivší do Putimi,celý stahaní, zmoklí a urousaní jsme v okamžení rozbili tábořiště, vybalili erár, uklidili lodě a konečně se převlékli do suchého. I vydali se Aleš s Helčou po sléze do nejbližší civilizace -tentokráte až do Písku- za účelem doplnění základních potravin na příštích pár dní.
Mezi tím se zbylá tlupa připravovala na dřevo. Za půl hodiny už jsme těžili v lese pěknou smrkovou soušku, menší nasbírali pár otepí hloží a chroští a zanedlouho jsme mohli začít vařit večeři. Během několika momentů ovládla celé tábořiště neodolatelná vůně domácího rizota-TOHO DOBRÉHO!!! :-DI jiní, cizí táborníci se lačně olizovali a pokukovali směrem k našemu ohništi, ale po přídavcích už nebylo co rozdávat.
Do černočerné noci už nescházelo mnoho, tak jsme si nechali přečíst trochu loupežnické pohádky a ještě zbylo něco málo času na pár písniček na kytaru. A pak už se šlo spinkat, dobrou noc!!
Johanka+Tonda
