V sobotu jsme se všichni sešli kolem 8:45 na Florenci, kde jsme odevzdali „nezbytné“ papíry pro byrokratickou vrchnost, a rozloučili se s rodiči. Potom Martina vzala kluky – Davida, Honzu a Tomáše – tři šťastlivce, který mohli jet autem místo autobusem, a jela na nákup. My jsme pod vedením Tomáše a Ondry naložili věci a nastoupili do autobusu. Cesta rychle uběhla, někdo jí využil ke sdělení novinek, někdo ke spaní, poslouchání hudby, sbližování, či jen tak seděl koukaje před sebe.

Přijeli jsme do Smržovky, vesnice kde jsme byli ubytovaní několikrát před tím u dvou milých pánů ve středních letech, co měli vrzající postele. Tam jsme šli na nádraží a hodinu jsme čekali na vlak, který nás měl zavést do Josefova Dolu, našeho vytouženého cíle. Tam nám pomohli s nošením věcí kluci, který tam už s Martinou dávno byli, a šli jsme na chatku, ta naštěstí nebyla od nádraží nijak zvlášť daleko (posledně jsme museli jít od zastávky cca dva kilometry do pěkného kopce).

Po nezbytném školení paní domácí, sympatické starší dámy, jsme rychle obsadili nejlepší pokoje a nakonec jsme se sešli dole v jídelně. Tam jsme hráli úvodní hru, ve které Berta prohrála na plné čáře, protože nebyla sto si zapamatovat všechny věci, kterými ji Aleš pokreslil. K večeři byly těstoviny se sýrovou omáčkou, dělanou z tavených, mazacích sýrů, takže o tom, že někdy viděly krávu, jsme si mohli nechat jedině zdát. Nakonec byl dětem řečen plán na zítřejší den a šlo se spát…

Neděle pro mě začala v 6:30, kdy mě vzbudil něčí budík. K snídani byla vynikající čočková polévka s párky, ale aby si nikdo nemyslel, to nebylo spousta vody, něco málo čočky a sem tam nějaké kolečko párku, todle byla hustá polévka, na kterou padlo několik nožiček, a bylo to na ní znát, zmizela rychle, jako pára nad hrncem. Potom, protože Aleš řekl, že vlak, kterým jsme museli jet, jede nějak v 7:17, jsme se hodně hekticky sbalili a převlíkli na hory. No pravda to nebyla, vlak jel o hodinu později, což Aleš věděl a todle měla být nějaká zvláštní kanada.

Vlakem jsme přejeli z Josefova Dolu do zastávky Tanvaldský Špičák. Těm inteligentnějším tedy už bylo jasné, že budeme lyžovat na Špičáku. Vzali jsme si lyžáky od Martiny, která byla hodná a vzala nám je autem, a šli jsme lyžovat. Rozdělily se skupiny – Ondra s Tomášem měli na starost Elišku, Aleš Johanku, Martina Davida, Tomáška a Honzu a Josef Hanku. Lyžovali jsme celý den, s pravidelnými přestávkami v 10:30 a 14:00, kdy jsme měli svačinku, měli jsme jablka a rohlíky se šunkou, sýrem a salámem. Brzo se zjistilo, že David se potřebuje rozlyžovat, Johanka od svých 4 let nelyžovala vůbec (bude jí 11) a jen s plužením jsou jakžtakž kamarádi, Houskovi jsou rychlí jako blesk a Hanka má taky docela styl a je rychlá.

První den jsme si užili a jeli zpátečním vlakem v 16:08 zpět do Josefova Dolu. K večeři jsme uvařili rizoto s vepřovým masem z konzervy popsané čínskými hieroglyfy, dětem chutnala a vše se snědlo. Po klidu se hráli hry, kdy se zapojil i Josef, k veliké radosti dětí. Taky se začala hrát i celolyžáková hra, kterou si připravil Tomáš. Šlo o hledání pokladu na mapě, kdy za denní úkoly a hry dostávali body, za které se mohli někam přesunout. Potom už bylo deset a děti šly spát.

Pondělní snídaně byla sladká. Byly povidlové a tvarohové buchty a makový závin a k pití kakao a ovocný čaj. Dnes jsme se už nestresovali vymyšleným vlakovým spojem a v klidu jsme se převlíkli, dali lyžáky k Martině do auta a šli na vlak. Složení skupin bylo jiné, protože včera večer přijela Klárka. Tomáš s Ondrou zase jezdili s Elzou, Martina a Aleš s Davidem a Johankou a Josef dostal Klárku a Hanku na starost. Lyžovalo i snowboardovalo se dobře, protože už nebyl víkend, a tak víkendoví sportovci seděli někde v kanceláři za počítačem a my jsme měli volný svah.

O dopolední přestávce se trošku vyměnili skupiny a jezdilo se dál. Johanka, která se pod Martinou odnaučila plužit, si u Josefa, který měl v oblibě červenou sjezdovku, která byla mírně prudší, zase ráda přibrzdila. Po zjištění, že tudy cesta nepovede, se toto družstvo přesunulo na modrou a začal tvrdý trénink. Výsledky se dostavily. O té odpolední se dojedly chleby s paštikou a dostali jsme velice sladké pomeranče, které nám v naší české zimě přinesli paprsky jihu a vůni Hispánie.

Když jsme skončili lyžování odjeli jsme vlakem na chatku. Večer odjeli Aleš a Martina zpět do Prahy, protože museli jít do práce a na děti zůstali Tomáš, Ondra a Josef. Ondra s Tomem se zhostili večeře – osmažení dobré sekané a udělání bramborové kaše. Josef zatím přemlouval děti k tomu, aby s ním hráli hry, které si pro ně vymyslel. Nakonec úspěšně. No a po večeři si děti šli vyzubat zoubky a šli spát. Zbytek osazenstva smažil řízky, a aby jich zbylo co nejvíce, tak se dojídal sekanou, co zbyla.

Úterý bych krátce popsal jako absolutně bílo šedivý den, kdy už od rána hustě sněžilo a Slunce se nechtělo ani ukázat. No my jsme se nicméně stejně sbalili a vyrazili na svah – plán je plán. Takže jsme vstali jako vždycky, k snídani jsme měli chleby se strouhaným sýrem a čajem, kterým, i když se nám už protivil, jsme nepohrdli a pořádně se napili, aby nám venku nebyla taková zima. Dnes krom počasí jsme měli i další problémek, protože tu už nebyla Martina s autem, museli jsme si vzít boty, přeskáče, baťohy a Tomáš s Ondrou, protože jsou silní, jako býci vezli i svačinu. Skupiny se dnes vytvořili jiné – Ondra a Tomáš tradičně jezdili s 13 letou Bertou, Josef si vybral bratry Houskovi a další skupinu vedla Hanka, která se úkolu pravda zhostila velice zodpovědně. Hnusné počasí mělo jednu výhodu, že na svahu bylo málo lidí, a tak si aspoň skupina Josefa ježdění užila, jak to jen šlo.

V 10:30 zase byla přestávka, kdy se jedli výborné vepřové a kuřecí řízky, které nám všem zvedli náladu. Ale Klárce začala být veliká zima, tak se šla schovat do Krmelce a bylo rozhodnuto, že se dnes skončí dřív. A ano jezdilo se už jenom do 1, kdy byl další sraz. Všichni se sbalili až na Josefa, který se nehodlal vzdát požitku z  jízdy a lyžoval až do poslední lanovky. Zatímco Josef “hobloval kopečky“, zbytek si dal v chatě hodinku na rozehřátí a potom se vydal k místnímu židovi – vietnamskému obchodníku, u kterého si koupil vše, co chtěl. Josef se potom v pět hodin vrátil, a taky večer přijela Helena, která si v autobuse cestou z Prahy vymyslela pro děti několik vtipných her, které hráli s větším nadšením než předešlý den. Večer se ještě řeklo, jak bude vypadat příští den a šlo se opět spát.

Ve středu jsme si všichni už chtěli odfrknout od lyžování, a tak jsme jeli do Jablonce nad Nisou. Ráno jsme si konečně přispali a na snídani jsme šli až kolem 8, v době kdy normálně už běžíme na vlak. Potom jsme si sbalili plavky, ručníky, houby, mýdla a šampóny a vyrazili jsme na zastávku. Museli jsme jet vlakem do Smržovky a poté dalším spojem do Jablonce. V Jablonci jsme nebyli poprvé, od doby, co jezdíme lyžovat do Jizerek, vyjma jedné zimy na Ahojce, jsme zde byli vždycky. Tradičně chodíme do místního bazénu a restaurace. Tomáš šel zařídit rezervaci a my ostatní jsme šli do bazénu. V bazénu jsme se všichni pořádně vyblbli – byli jsme ve vířivce, jezdili jsme na tobogánu a Josef dal celý bazén pod vodou na délku, což je úspěch, který by měl být dle mě zaznamenán. Tomáš se na nás šel podívat, a potom jsme všichni šli na oběd.

Restaurace Na Starý poště je naše oblíbená, je to tu levný, rychlý a porce jsou veliký, takže i hladovci jako Ondra, Tomáš a Josef se pořádně najedí. Po obědě měli děti hru, kdy museli sehnat co nejvíce účtenek a zbytek si šel na zaslouženou chvilku sednout do kavárny na horkou čokoládu a vídeň. Kolem čtvrtý hodiny jsme se sešli a vyrazili jsme velice rychlým krokem na vlak. Opět jsme si zopakovali cestu vlakem a dojeli na chatku.

Večeře se dneska zhostil Josef s Helenou, dělali džuveč (srbské rizoto), a hry vymýšleli Ondra s Tomem. No příprava večeře by nejspíše sama o sobě vydala na menší humornou povídku, ale to je jiný příběh. Stačí snad jen říct, že klukům večeře chutnala, a dokonce si i přidali, zatímco holky se v tom nimraly a Klárka se radši rozplakala než, aby to dojedla. Po jídle jsme si dali ještě koláč, který nám upekla paní domácí, jako nějaký revanš za přestěhovanou ledničku. Večer ještě přijel Radim s Pavlíkem, Radim vymyslel hry pro děti, odehrály se a šlo se spát.

Čtvrtek byl posledním dnem, kdy se lyžovalo. K snídani jsme měli vydatnou hrachovou polévku s chlebem. Bylo krásné počasí, sice nesvítilo Slunce, ale už nesněžilo, tak hustě jako předtím, jen tak lehce padal sníh a my jsme hned po snídani – hrachové polívce s chlebem vyrazili s baťohy na svah. Složení skupin bylo jiné, Helenka si vzala Pavlíka s Davidem, Josef si vzal opět bratry Houskovi, překřtěné na rychlé ďábly, Hanka měla Johanku a Klárku a potom už jen stálice Ondra, Tomáš a Elza. Lyžovalo se dobře, jen fronta dole u lanovky byla hodně velká – spousta lidí si chtěla užít, hezkého počasí jako my. Všichni jsme se sešli 10:30, kdy byla svačina – rohlíky se Smetanitem a měly být i sušenky, ale na ty Radim, náš provianťák, zapomněl.

Skupiny se zachovaly a jezdilo se dál, mezitím se fronta dole u lanovky ještě víc zvětšila, a tak jsme se někteří takticky uchýlili i k předbíhání ve frontě. Skupina pod vedením Josefa vše vyřešila tak, že jezdila na kotvě, která patřila k černé sjezdovce, kde nebyli žádní lidé, a potom jela červenou sjezdovku, kde skákala boule, a potom přejela lesem pod lanovkou na černou, kde se dalo skákat přes klády a i jinde blbnout, a na konec dojela, částečně lesem, zbytek černý dolu na kotvu a rychle se vyvezla zpátky nahoru, čímž ušetřila spoustu času a všichni si užili hodně zábavy. Poslední sraz byl v 14:00, kdy všichni chtěli jít domů, protože byli unavení. Jezdit zůstal už jen Josef s Honzou, kteří si vzali foťák a všechny svoje skoky, i jízdu v lese pořádně zdokumentovali. Na chatku se vrátili vlakem v 16:48 zaslouženě unavení, ale se spoustou zážitků.

Děti si hráli svoje hry – Bang, Na medvěda a velcí zatím sbírali síly spánkem. Když děti stavěli vedle chatky iglú a i jiné sněhové pevnůstky, přijeli nazpátek Aleš a Martina. Akorát na večeři, ke které byla čína s arašídy, naše oblíbené jídlo. Potom se hráli poslední bodované hry, připravené Alešem a Martinou, a šlo se spát.

V pátek jsme si opět přispali, snídani – francouzskou polévku dělaly děti, teple jsme se oblékli, venku už přestalo úplně sněžit, vysvitlo sluníčko, ale zase ještě víc přituhlo a venku byla pěkná zima. Už jsme nejeli vlakem lyžovat na Tanvaldský Špičák, ale šli jsme cca 1 km na malou sjezdovku přímo v Antonínově, vesničce hned vedle Josefova Dolu. Tam jsme si koupili bodové jízdenky a dali jsme si pár jízd na rozježdění, měli jsme před sebou totiž závod ve slalomu. Po dvou jízdách Aleš vybral od lyžařů hůlky, k jejich velké nelibost – tyče na slalom nebyly, a začal stavět trať. Ta se ze shora zdála hodně prudká a některé zatáčky nevytočitelné, ale nakonec spadl jen Tomášek, David, Elza a Martina, a to jen pro svoji vlastní blbost. Soutěžili všichni dohromady, jak lyžaři, tak snowboardisti. Byly dva pokusy a počítal se ten lepší čas. Nejdříve se začalo u lyžařů a jelo se od nejstaršího – od Josefa a při druhém kole se jelo obráceně, od prknařů a první vystartoval nejmladší Honzík. Jak dopadly závody, jsme se hned nedozvěděli a museli jsme si počkat na večer.

Oběd byl lehký – chleby s paštikou, po něm děti šli plnit své speciální tajné úkoly a zbytek se připravoval na večer. Když jsme se všichni sešli u večeře, byly úkoly už splněné a my jsme se ládovali domácími hotdogy. Každý si ho mohl udělat dle svých představ – s cibulkou, okurkou, zelím, hořčicí, či kečupem. Na konci dne a i zájezdu se vyhlásili vítězové celolyžákové hry a slalomu. Vítězem v hledání pokladu se stala Hanka, nejvíce indicií nasbíral Honza a nejblíže pokladu byl David. Ve slalomu zvítězili Hanka, Klárka a Honza, i když suverénně nejlepší čas měl Josef – 11 vteřin, za kterým všichni dost zaostávali. Vítězové dostali sladké výhry a nastal veliká žranice všech dobrot. Děti měly dnes posunutou večerku, aby si mohli pořádně nacpat bříška a po důkladném pucování zubů šli spát. Dospělí ještě chvíli zůstali vzhůru, aby mohli zrekapitulovat celý lyžák a taky si chvilku odfrknout.

Sobota poslední den lyžáku. Ráno jsme vstali, najedli se, k snídani byl nesquick, ciniminies a cornflaky, a hekticky začali balit. Spěch se vyplatil, protože potom, když už byla zavazadla sbalená, pokoje uklizené a kuchyň i jídelna vráceny do původního stavu, jsme měli dost času a v klidu jsme došli s věcmi na nádraží. Vlakem jsme jeli do Smržovky, a potom dalším spojem do Liberce. Liberec je velké město s bohatou historií a dle toho i vypadá, může se pyšnit krásnou radnicí, hotelem na Ještědu, velikou knihovnou, krásnými vilovými domy, zachovalým centrem a zoologickou zahradou, která je jedinečná v tom, že zde mají bílé tygry.

Přijeli jsme na nádraží, kde na nás čekal Aleš s Martinou. Uložili jsme si věci do úschovny a dali jsme si rozchod, který sloužil mimo jiné k nalezení nějaké hospody, kde by se dalo naobědvat. Kluci šli až do centra a zpět k nádraží, kde byl sraz, ale žádnou otevřenou hospodu nenašli. Někde bylo zavřeno, jinde otevírali až později a jinde vůbec nechtěli vpouštět lidi pod 18 let.
Nakonec jsme se tedy najedli v restauraci na nádraží, která mile překvapila a dala by se snad přirovnat k jablonecké Staré poště. Po svíčkových, šťouchaných bramborech, vepřoknedlozelech jsme si dali poslední rozchod, kdy Ondra s Tomášem, Radimem a Elzou šli do obchoďáku a zlobivé děti zůstali na krku Josefovi, který je hlídal na nádraží.

Potom jsme autobusem v 14:45 odjeli do Prahy, po cestě jsme se koukali na filmy, poslouchali hudbu a někteří slovy Tomáška “čuměli z okna“. V Praze už na nás na Černém Mostě, čekali rodiče, kterým jsme určitě velice chyběli a uvědomili si, jak moc nás mají rádi. Všichni jsme se rozloučili a už jsme se začali těšit na další výlety a hlavně na opak lyžáku letní puťák.
Napsal Čóta (Josef), instruktor a účastník zájezdu.

◄123456789101112►